Byla jsem s Mutti na chalupě...bylo totiž tak krásně, že se prostě nedlo být ve městě...vzaly jsme s sebou i mamčinu kamarádku s dcerou, ale to není podstatný...šly jsme do lesa...sotva jsme minuly poslední doy, tak se mě opět, jako vždy zmocnil takovej ten...mno pocit...jak ho ale popsat...jako když pustíte ptáčka, dlouho drženýho v kleci ven...dáte mu svobodu...ne, že by byl můj život klec, ale přecejenom...:) venku bylo opravdu krásně...V záři slunce se potok, znojemskými skauty pojmenován Chcípáček třpytil jako stříbrná stuha a bílé sasanky se spolu s modrofialovými podléškami tvářily jako diamanty...no co vám budu vykládat...pro mě hotovej ráj...naslávala jsem sluneční paprsky jak to jenom šlo, s každým nevě objeveným kvlítkem se nálada zvedala...nejúžasnější byla ale konec, měla jsme poprvé letos šanci si opět lehnout na louce do trávy...pod borovicemi vzhduch krásně voněl...kdybych tam byla sama, asi bych usnula....bylo to krásný, ale o to horší byl skok do reality města...:(

doufám, že se občas někdo cítíte podobně jako já...ale nebojte, článek už končí.:D